Dnešní doba je pohlcena technologiemi. Miminko se narodí – a ještě dřív, než rodina stihne uschovat dokumenty do šuplíku, už se jeho první snímek objevuje na Facebooku nebo Instagramu. Rodiče mají potřebu ukázat světu, co prožívají, a jen málokdy si uvědomí, že tím odstartují příběh, který jejich potomek nemá pod kontrolou.
Obrázky, jež by dříve zůstaly schované v rodinném albu, se dnes ukládají do nekonečné paměti internetu, kde k nim může mít přístup kdokoliv. A tak vyvstává otázka: jak rozsáhlou stopu ve virtuálním světě zvládne dítě vytvořit ještě dřív, než se mu podaří projít devět let základní školy?
Dětství jako zdroj dat
Jakmile dítě trochu povyroste a dostane do ruky tablet, digitální stopa se začíná prohlubovat. Každé kliknutí na pohádku, každý výběr videa a každá minuta strávená ve hře se ukládá v systémech, které umějí z těchto drobností vyčíst zájmy, preference i slabiny. Internet si pamatuje víc než rodiče – nezapomene, které pohádky dítě bavily, kdy se přihlašovalo, ani jak často se k obsahu vracelo.
Kdo za stopou opravdu stojí
Nejde však jen o chování dětí. Významnou část jejich digitální identity tvoří samotní rodiče. Sdílejí fotografie z narozenin, píší o vysvědčení, přidávají příspěvky z dovolených. Tak vzniká souvislý příběh, který dítě neovlivňuje, ale který o něm vypovídá víc, než by si kdokoli uvědomoval. Právě proto se začalo mluvit o „sharentingu“ – rodičovském sdílení, které má často větší dopad než samotná aktivita dětí.
Digitální stopy se nedají jen tak vymazat. Smazat fotografii neznamená, že zmizela z databází nebo z archivů. Každý like, každý komentář, každá registrace na herní platformě se stává součástí mozaiky, která přetrvá. Na rozdíl od starých alb, která lze jednoduše zavřít, je internet neúnavným pamětníkem.
Když děti přebírají kontrolu
V určitém věku děti poprvé narážejí na to, co všechno už o nich koluje po síti. Založí si vlastní účet a mezi prvními objevy narazí na fotografie, které kdysi s hrdostí zveřejnili rodiče. Pro některé je to legrační a mávnou nad tím rukou, pro jiné je to trapná připomínka věcí, které by raději nechali jen doma v albu. Najednou se ukazuje, že jejich digitální život nezačal s jejich svolením, a tenhle pocit umí zamávat nejen se sebevědomím, ale i s důvěrou vůči těm nejbližším.
V době, kdy dítě chodí na základní školu, to působí nevinně. Ale o deset let později může být situace jiná. Staré fotografie, příspěvky nebo komentáře se mohou stát zdrojem posměchu, kyberšikany nebo dokonce překážkou při hledání práce. Zveřejněné informace o kroužcích či školách se dají zneužít – a to už není teorie, ale reálná hrozba.
Dá se stopa digitální stopa ovlivnit?
Zcela ji odstranit nelze, ale rodiče i děti mohou přemýšlet o tom, co zveřejňují a kde. Sdílení lze omezit na soukromé skupiny, fotografie nemusí obsahovat jména ani polohu a účty, které už nikdo nepoužívá, je vhodné pravidelně promazávat sociální sítě. Odpovědnost neleží jen na dětech, ale i na rodičích, kteří mají v rukou, jak rozsáhlý digitální příběh svým potomkům napíšou.
Děti vyrůstají v době, kdy jejich život začíná být zaznamenáván od první minuty. Nejde o pár fotek v rodinném albu, ale o rozsáhlou digitální stopu, která je provází od narození. Ať už ji vytvářejí rodiče nebo samotné děti, zůstává navždy součástí online světa. Otázkou zůstává, zda jednou budou za tento nechtěný dar vděčné, nebo jim spíš přinese starosti.
Zdroj textu: https://www.cbsnews.com, https://www.darkreading.com
Zdroj foto: www.freepik.com