Když se ráno podíváme do mobilu, většinou neotevřeme noviny, ale Instagram, Facebook nebo TikTok. A to, co se nám tam zobrazí, není náhoda. Každý příspěvek, video nebo článek vybral algoritmus. A protože na ně koukáme denně, začínáme svět vidět jeho očima. Postupně se tak vytváří dojem, že to, co nám aplikace podsouvá, je vlastně pravda.
Algoritmus jako neviditelný editor
Dřív roli filtru zastávali novináři a redakce. Rozhodovali, co je důležité a co stojí za pozornost. Dnes tuhle práci dělají řádky kódu. Algoritmus analyzuje, co se nám líbí, co sdílíme a na čem zůstane prst déle než dvě vteřiny. Podle toho skládá naši „realitu“. Jenže tenhle editor nemá hodnoty, jen čísla. Nezajímá ho, jestli je informace pravdivá, ale jestli nás udrží na obrazovce.
Když dostáváme jen to, co chceme slyšet
Lidská mysl má tendenci vyhledávat potvrzení. Pokud máme pocit, že určitý politik je špatný, budeme si všímat obsahu, který to potvrzuje. Algoritmus to zachytí a začne nám servírovat další podobné příspěvky. A tak se z uzavřeného kruhu stává bublina, v níž jiné názory prakticky neexistují. Čím déle v ní člověk žije, tím víc má pocit, že jeho pohled je ten jediný správný.
Na sociálních sítích má váhu to, co má čísla. Mnoho lidí podvědomě bere počet lajků nebo sdílení jako důkaz, že jde o něco důležitého a pravdivého. Jenže virální příspěvek nemusí být kvalitní. Často platí opak. Extrémní názory, šokující zprávy nebo vyložené nesmysly se šíří rychleji než nudná fakta. Algoritmus to podporuje, protože čím bouřlivější reakce, tím víc času na síti. A tak se pravda začíná měřit ne podle obsahu, ale podle kliknutí.
Emoce vítězí nad fakty
Sítě milují emoce. Zlost, strach, pobavení, to jsou klíče, které otevírají pozornost. Pokud se u obsahu smějeme, rozčilujeme nebo děsíme, algoritmus to považuje za úspěch. Proto se postupně posouváme k obsahu, který je emotivní, ale ne nutně pravdivý. A protože emoce vnímáme silněji než fakta, začínáme je považovat za realitu.
Paradoxem je, že algoritmus se učí od nás samotných. To, co považujeme za pravdu, je tak směs našich zvyků a jeho výběru. Pokud klikáme jen na senzace, budeme je vidět stále častěji. Pokud se zajímáme o vědu, dostaneme vědu. Problém je v tom, že málokdo dokáže záměrně vyvažovat – většinou jedeme po linii toho, co nás baví. A algoritmus se přizpůsobí tak dokonale, že už ani nepoznáme, že nám něco chybí.
Mění se i naše společenské vnímání
Tohle všechno má dopad i na společnost. Lidé žijící v různých bublinách mají úplně jiné představy o tom, co je pravda. V jedné realitě je očkování záchrana, v jiné nebezpečí. V jedné je válka vzdálená tragédie, v jiné denní drama. Algoritmy neoddělují pravdu od lži, jen nás tlačí hlouběji do příkopu, ve kterém už sedíme. Proto je dnes tak těžké vést věcnou debatu. Každý má „svá fakta“, která mu jeho síť předložila.
Dá se z toho uniknout?
Teoreticky ano – stačí vědomě sledovat různé zdroje, klikat na věci mimo naši bublinu, nebo občas odložit mobil. Jenže právě v tom je háček. Algoritmus je navržený tak, aby nám dělal radost a šetřil námahu. Kdo má sílu vědomě se mu vzepřít, když je pohodlnější nechat si servírovat obsah, který nás baví? Únik existuje, ale vyžaduje disciplínu, kterou většina lidí nemá.
Algoritmy sociálních sítí neurčují pravdu přímo. Jen nám dávají to, co chceme. A protože to vidíme denně, máme pocit, že jde o realitu.
Zdroj textu: https://www.scientificamerican.com, https://www.psychologytoday.com
Zdroj foto: www.freepik.com